V dějinách české a slovenské kinematografie tvoří šedesátá léta minulého století vrcholnou etapu. Filmová tvorba tehdy společného státu překročila během pouhých několika let razantně dosavadní ideologické i estetické limity, stala se jedním z hlasů demokratizačního hnutí  začala sklízet úspěchy i v zahraničí.

„Československý filmový zázrak“, jak nečekaný úkaz nazvala zahraniční kritika, se však nezrodil z ničeho. Měl svou pochmurnou předehru v produkci padesátých let, léta shromažďování nových sil, etapu rychlého vzestupu k výšinám, fatální bod zlomu v srpnu 1968 i okamžiky posledních snah o záchranu před nástupem normalizační agonie.

Půl století od zrodu nových filmařských proudů a čtyřicet let od jejich politické likvidace vybízí k ohlédnutí za dobou, která pro český a slovenský film stanovila do jisté míry kritéria hodnot uměleckých i občanských. Ohlédnutí, které by využilo autentických svědectví dosud žijících a tvořících aktérů a protagonistů doby a stalo se inspirací také pro dnešek.

Zatím bylo natočeno osmdesát čtyři rozhovorů s filmovými osobnostmi šedesátých let.
Výsledkem je multiprojekt Zlatá šedesátá, který tvoří:

 

 Data a fakta

  

Soupis dosud natočených respondentů (84)

Režiséři (26)

Vysílání portrétů filmových tvůrců v České televizi a doprovodný film[*]

 

 

Jan Lukeš

 

režisér

Kdyby si měl vybírat mezi tvorbou pod nároky ideologickými či komerčními, dal by znovu přednost druhé možnosti. Dnes slavný americký režisér natočil přesto v komunistickém Československu 60. let filmy, které patří k tomu nejlepšímu z naší kinematografie. Osud válečného sirotka ho naučil prát se se životem, věřit víc obyčejné pravdě a obyčejným lidem, své intuici a svým spolupracovníkům: Ivanu Passerovi, Jaroslavu Papouškovi a Miroslavu Ondříčkovi.

režisér

 V roce 2008 ukončil po padesáti letech pedagogickou dráhu, na další film ale stále ještě myslí. První natočil jako dvacetiletý v roce 1931 a od té doby jich bylo nepřeberně, hraných i dokumentárních. Pracoval za všech režimů svého dospělého života, často jako první a vždy perfektně připravený i jako scenárista. Není mezi českými režiséry kontroverznějšího tvůrce, který zároveň natočil tolik stěžejních snímků české kinematografie a který jako náročný učitel vychoval tolik žáků, svých budoucích konkurentů. Poslední den února mu bude 98 let. 

režisér

Jako dítě strávil konec války v koncentračních táborech a už odtud si odnesl docela jiný pohled na život než jeho vrstevníci. Od loutkoherectví zběhl k filmu, školil se v praxi u Zbyňka Brynycha a Jána Kadára a Elmara Klose, brzo ale šel vlastní cestou. Nejvíc ho proslavily černé komedie a horory. V roce 1987 emigroval, pracoval po celém světě, teď je zase doma a chce navázat na ducha právě těch svých filmů, které normalizační režim uložil na léta do trezoru. 

kameraman

Oscar mu dvakrát o vlas unikl, přesto nikdo nepochybuje, že patří k extratřídě světových kameramanů. Kluk z pražského Žižkova prošel školou života, jako syn živnostníka musel začít od píky. Už v polovině 60. let stál za kamerou slavných filmů Miloše Formana, Ivana Passera či Jana Němce. Práce na domácích i zahraničních velkoprodukcích poničila jeho zdraví, dodnes však věří v sílu filmového vyprávění světlem a stínem a snaží se to vnuknout i svým studentům. 

režisérka

První dámě českého filmu bude 2. února rovných osmdesát, a právě chystá nový film. Původně studentka architektury, pak technická kreslička, laborantka, manekýnka, statistka, skriptka, asistentka režie, studentka FAMU u Otakara Vávry a nakonec režisérka, která letos završí půlstoletí aktivní filmařské dráhy. Vždy agilní a provokativní až k nesnesení, ale také nekompromisní v uměleckých a občanských nárocích i v prosazování práva na vlastní názor. Taky matka, babička a dodnes obletovaná žena. 

dramaturg, scenárista

Jeden z těch, kteří před vlastní tvorbou dali přednost prosazení práce jiných. Po studiích v Paříži začínal v Čs. státním filmu v Bratislavě už v roce 1949. Od počátku 60. let prosazoval na Kolibě do života filmy Štefana Uhera, Stanislava Barabáše, Martina Hollého, Petera Solana, Eduarda Grečnera, Juraje Jakubiska, Dušana Hanáka, Ela Havetty, Leopolda Laholy či Alaina Robbe-Grilleta. Pomohl stvořit moderní slovenskou kinematografii a doplatil na to vyhazovem od filmu v roce 1972.

 

 

 

režisér

Narozen v roce 1962 v Žilině. V letech 1981- 1986 vystudoval obor filmová a televizní režie na VŠMU v Bratislavě, od roku 1994 působí na téže škole a katedře jako pedagog. Natočil celovečerní hrané filmy Neha (1991), Všetko čo mám rád (1992), Záhrada (1995), Orbis pictus (1997), Krajinka (2000), Sluneční stát (2005) a epizodu Obrázky z výletu z povídkového filmu Praha očima… (1998). Bohatá je jeho tvorba televizní a dokumentární, z níž předstupněm k práci na projektu Zlatá šedesátá byly zejména dva dokumenty o Juraji Jakubiskovi Monológ J. J. (2001) a Nenatočené sny J. J. (2001), filmový esej podle deníků Pavla Juráčka Klíč k určování trpaslíků aneb Poslední cesta Lemuela Gullivera (2002) a dlouhometrážní portrét Martin Slivka – muž, ktorý sadil stromy (2007). Na svých filmech se též uplatňuje jako scenárista, má za sebou herecké role i režijní působení na divadle, od roku 1997 působí i jako producent.

 

 

kameraman

Narozen v roce 1961, s Martinem Šulíkem spolupracoval na filmech Neha (1991), Všetko čo mám rád (1992), Záhrada (1995), Orbis Pictus (1997), Krajinka (2000), Klíč k určování trpaslíků (2002) nebo Sluneční stát (2005). Za film Je třeba zabít Sekala (1998) získal cenu Asociace českých kameramanů a Českého lva za kameru. V poslední době se jako kameraman podílel na filmech O rodičích a dětech (2008) nebo Děti noci (2008).

 

střihač

Narozen v roce 1947, na svém kontě má práci na bezmála sto dvaceti filmech a televizních seriálech. Je držitelem sedmi Českých lvů za filmy Krvavý román (1993), Je třeba zabít Sekala (1998), Anděl Exit (2000), Nuda v Brně (2003), Sluneční stát (2005), Hezké chvilky bez záruky (2006), …a bude hůř (2007). Dále spolupracoval na filmech Praha očima… (1999), Klíč k určování trpaslíků (2002), Nuda v Brně (2003) nebo Obsluhoval jsem anglického krále (2006).

 

 

Při práci na filmu Klíč k určování trpaslíků natočeném na motivy Deníků Pavla Juráčka, někdy v roce 2000, jsme si s Janem Lukešem řekli, že je třeba se věnovat československému filmu z 60. let. Následný ohlas filmu Klíč k určování trpaslíků a to, že vrátil do kin a televize i Juráčkovy filmy, nás přesvědčilo, že je to vlastně úkol. Cesta k prvnímu natáčecímu dni byla na rozdíl od cesty k poslednímu natáčecímu dni jednoduchá. Začali jsme natáčet v roce 2003 ve fotografickém ateliéru na FAMU rozhovory s Ivanem Passerem a Otakarem Vávrou. Koupili jsme si kameru, jednu vypůjčili, jednu přinesla pomocná režisérka Káťa Fialová. Všichni pracovali bez honorářů…

 

Na začátku byla naše společná idea s autorem scénáře Janem Lukešem a dlouhodobá spolupráce s režisérem Martinem Šulíkem. Oba mají svá povolání a projekty a museli je na čas omezit nebo odložit. Já taktéž. Vize budoucího projektu vznikala postupně. Nejdřív jsme chtěli především zachytit žijící aktéry československé nové vlny, pak natočit cyklus o filmech šedesátých let a nakonec podat ucelenější svědectví o našich filmových dějinách té doby.Kromě hledání a definování vize jsme nutně museli projekt zajistit. Byl jsem sice producentem televizních cyklů Bigbít a Dějiny samizdatu, ale tady jsem najednou stál sám. Několikrát nám Státní fond odmítl dát grant a dostali jsme ho až po poslední obměně členů Rady fondu. Česká televize se také rozhodovala sedm let… Bylo to těžké, ale radostné.

 

Celý projekt je značně širší. Vzniklo sice 26 portrétů osobností té doby pro Českou televizi. Natočili jsme ale více než 80 rozhovorů, některé i sedmihodinové a další ještě chceme natočit. Vzniknou tak dějiny československého filmu šedesátých let. Počítáme s šesti hodinovými díly. Plánujeme i portréty těch, kteří už nežijí (např. P. Juráčka, E. Schorma, A. Máši, A. Radoka, J. Papouška, Z. Lišky, E. Krumbachové, J. Jireše, F. Vláčila a dalších). Vzniká celovečerní distribuční dokumentární film Československá nová vlna. Připravujeme festival filmů té doby, nějakou ediční činnost, vydání v celém rozsahu na DVD a další věci. V neposlední řadě chceme zpřístupnit celý materiál pro studijní účely FAMU, Ústavu filmu a audiovizuální kultury Masarykovy univerzity, Slovenskému filmovému ústavu, případně dalším institucím.

 

Prostředí a doba šedesátých let, ve kterých jsem vyrůstal, zásadně ovlivnily můj život. Byl to poslední pokus inteligence pozitivně ovlivnit svět. Film a kultura ještě hledaly především odpovědi na otázky.

 

Dokončuje se film Zuzany Piussi Babička a připravuji filmy podle scénáře Jana Pelce Smrt v Moskvě a podle předloh Ivana Martina Jirouse Magor dětem a povídek Lucie Piussi Ako vyzerá oko.

 

  

Narozen v roce 1952 v Praze. Po studiu na FAMU na Katedře organizace a řízení pracoval v Československé televizi jako vedoucí výrobního štábu, od roku 1990 jako vedoucí tvůrčí skupiny. Po odchodu z ČT v roce 1999 se stává ředitelem Městského divadla v Karlových Varech. Zakládá společnost První veřejnoprávní, v níž jako producent dal vzniknout například filmům Klíč k určování trpaslíků (2002), Nuda v Brně (2003), Sluneční stát (2005), … a bude hůř (2007), Karamazovi (2008), Kuličky (2008). Od roku 2005 do 2007 pomáhal jako ředitel v Divadle Husa na Provázku Vladimíru Morávkovi. Kromě toho dnes učí na FAMU a DAMU v Praze, připravuje rozsáhlý projekt pro Ostravu, žije v Českém ráji, a aby během dlouhých hodin na dálnici neusnul, telefonuje.

 

 

Trvala skoro deset let – první návrh na realizaci projektu jsem podával České televizi už v roce 1997. Nebyl jsem ale úspěšný a myšlenka pak usnula na celá léta. Ožila až po Klíči k určování trpaslíků (2002) a edici Deníku Pavla Juráčka v roce 2003, kdy se zájem o kinematografii šedesátých let znovu spontánně zvedl, asi i u těch, kterým to období už vůbec nic neříkalo. Myšlenku jsme pak rozvíjeli ve stejném týmu s producentem Čestmírem Kopeckým a režisérem Martinem Šulíkem, jenže zase trvalo skoro stejně let, než se nám podařilo sehnat potřebné finance. Za tu víc než dekádu odešli bohužel na věčnost ti, které jsme mohli ještě zachytit. Třeba Jaromil Jireš nebo Antonín Máša, ale i někteří další tvůrci: Karel Kachyňa, Miloš Makovec, František Sádek.

 

Ta práce začala ještě dřív, než jsem na Zlatá šedesátá vůbec pomyslel a spočívala ve vytrvalém sběru materiálu a získávání osobních kontaktů. Myslím totiž, že bez důvěry všech respondentů by vůbec nebylo možné tak rozsáhlý záměr rozjet a věřit v jeho naplnění. Proto bylo důležité, že se pro něj nadchl i Čestmír Kopecký a Martin Šulík nebo třeba střihač Jiří Brožek a kameramani Martin Štrba a Martin Šec – ti všichni mají respekt svých starších kolegů a byli pro ně zárukou, že neusilujeme o nic efemérního. V průběhu příprav a samotného natáčení pak šlo o vytvoření pružné ideové struktury, která by směřovala k maximálnímu „vytěžení“ zpovídaných osobností a zároveň byla otevřená všemu nečekanému a neznámému.

 

Na to se těžko odpovídá, protože ta první fáze v mém případě trvala spontánně asi dvacet let, po které jsem prostě akumuloval znalosti potřebné k tomu, aby mě vůbec projekt Zlatých šedesátých mohl napadnout a abych já sám měl pocit, že jsem ho jako autor hoden. Samotné natáčení proběhlo pak v několika etapách. První, zkusmá, v roce 2003, další od loňského ledna v Praze, pak na jaře v Bratislavě, zatím poslední letos v červnu znovu v Praze. Vždycky to bylo neobyčejně intenzivní, vyčerpávající v bezprostředním slova smyslu, ale také neobyčejně povznášející. Zejména když jsem si dodatečně uvědomil, že mnohahodinovými rozhovory s celkem osmdesáti čtyřmi předními českými a slovenskými filmaři jsem nejen já absolvoval školení, o jakém si i absolvent FAMU či filmové vědy může jen zdát.

 

Úplně původní název byl Zlatá šedesátá, takže jsme se k němu nakonec jen vrátili. Název Moje šedesátá byl ve hře ve chvíli, když jsme uvažovali o tom, zda by pro jednotlivé portréty, vlastně osobní výpovědi, nebyl přesnější. Nakonec jsme dali přednost názvu zastřešujícímu, pod který se vejde i plánovaný historický cyklus. Pro mě osobně byla šedesátá léta obdobím dospívání, kdy člověk vnímá všechno neobyčejně zjitřeně a vytváří si základní názor na svět. V roce 1968 mi bylo osmnáct let a ten rok jsem zažil jako neopakovatelný vzestup víry a naděje, na němž se mimořádně podílel i film – náš i zahraniční. Co přišlo potom, okupací, normalizací i dneškem, upravilo mi už pohled na svět jen v detailech, jakkoli to může znít paradoxně. Svobodně se člověk může cítit i v nesvobodné zemi.

 

To souvisí s tím, co jsem právě řekl. Myslím, že to byla šťastná chvíle lidstva, kdy ještě žilo nějakými ideály, a zároveň se poctivě snažilo zjednat nápravu tam, kde byly tyto ideály zneužity. Jak to ale bylo i tehdy složité, dokazuje právě konfrontace zkušeností československých filmařů se zkušeností těch západních. Tam i zde žila ale naděje, zatímco dnes jako bychom se přímo vyžívali v přízemním přežívání a zájmu o blbosti.

 

Česká televize si v této fázi objednala šestadvacetidílný cyklus hodinových portrétů, z nichž každý bude doprovázen celovečerním filmem příslušného tvůrce. Na ČT 2 v sobotu od 20.00, což je myslím pro půlroční seriál celkem luxusní prostor. Letos byl program České televize ve znamení osudových osmiček, Zlatá šedesátá by mohla tedy být jakousi vzpomínkovou labutí písní celé epochy. Do těch dvaceti šesti dílů jsme vybrali především všechny žijící režiséry nové vlny, jejich předchůdce a učitele či souputníky. Jsou tam ale zastoupeni i vynikající tvůrci jiných profesí: kameramani, scenáristé či dramaturgové. Těch dalších skoro šedesát výpovědí použijeme v návazném, nejméně šestidílném historickém cyklu, který zmapuje dějiny československé kinematografie od jejího zestátnění v roce 1945 až do nástupu normalizace. V přípravách je i celovečerní film o československé kinematografii šedesátých let, který by ji ukázal zejména z hlediska mezinárodního kontextu. Když uvážíte, že ty nejstručnější výpovědi jsou dvou až tříhodinové, většina však čtyř až sedmihodinová, je to téměř pět set hodin materiálu, který jistě najde i další využití. Vždyť je v tom kus naší společné paměti.

 

S dokončením těch dvaceti šesti dílů je stále ještě dost práce, jejíž největší tíha leží ovšem teď na Martinovi Šulíkovi. Já sám se snažím paralelně dopsat knihu o vztahu české a slovenské kinematografie k politické moci od roku 1945 do dneška, která by měla vyjít příští rok jako doprovod cyklu.

 

Narozen v roce 1950 v Praze. Editor, filmový a literární kritik. V letech 1969-1976 vystudoval FF UK, v roce 1987 ukončil dvanáctiletou kariéru čističe oken, aby se stal výzkumným pracovníkem Československého filmového ústavu, později redaktorem Lidových novin. Od roku 1999 spolu s Janem Schmidem připravuje televizní literární revue Třistatřicettři a zároveň pracuje v Národním filmovém archivu. Napsal knihy Prozaická skutečnost (1982), Orgie střídmosti (1993), Stalinské spirituály (1995), Hry doopravdy (1998) a Srdcerváč (2005). Spolupracoval na scénáři filmu Pavla Štingla Zaniklý svět Karla Pecky (2000), je autorem námětu a scénáře filmu Klíč k určování trpaslíků podle deníků Pavla Juráčka z roku 2002. O rok později Deník Pavla Juráčka editoval, za což získal cenu Magnesia Litera za nakladatelský čin.

---